Talent Plzeň Handball

Do extraligy se vrátil zkušený plzeňský házenkář Jakub Šindelář po téměř roce, kdy odkulhal ze semifinále s Kopřivnicí s prasklou achilovkou. V neděli se poprvé v dresu Talentu představil domácímu publiku. Ale návrat mu zhořkl, ani on neodvrátil porážku svého týmu s SKKP Handball Brno (29:30). V sobotu hraje Talent tým Plzeňského od 17 hodin v Novém Veselí.

"Byla tam spousta nepřesností. V obraně si nás docela rozebírali, chtěli jsme hrát agresivněji," hledal Jakub Šindelář příčiny nepříjemné ztráty na domácí palubovce.

Pojďme ale na začátek, jak jste si užil přivítání?

Těšil jsem se na to, pauza byla dlouhá, byl jsem nabitý energií. Ale když jsem nastoupil, trošku mě to srazilo, moc se mi nedařilo. Chybí mi herní praxe. Uvidíme, zda budou mít moje výkony stoupající tendenci.

Ale předtím jste nasázel v Maloměřicích osm gólů?

Nechci snižovat soupeře, ale Maloměřice byly na rozehrání ideální tým. Nicméně zápas s Brnem ukázal, že ještě máme spoustu věcí, na kterých musíme zapracovat.

Byla během léčby chvíle, kdy jste zaváhal, zda se vám návrat povede?

To bych neřekl. Nevěděl jsem, jak to bude probíhat. Za patnáct let v extralize to bylo první dlouhodobé zranění. Ale žádné komplikace během léčby nepřišly, vrátil jsem se relativně rychle na to, o jak vážné zranění šlo. Doufám, že to bude držet, teď se cítím dobře.

Byl jste poslušný pacient?

Byl. (úsměv) Opravdu jsem nevěděl, co si mohu dovolit. Dodržoval jsem všechno, co mi lékaři nakázali.

Kdy se začal rýsovat návrat?

Už jsme se bavili o tom, že bych mohl naskočit před Vánoci v charitativním utkání proti Zubří. Chtěl jsem být minimálně napsaný na soupisce, abych byl na lavičce. Ale neprošel jsem prohlídkou u doktorů. Zpětně vím, že to bylo dobře, získal jsem další měsíc a půl volna dohnat kondici. I když ta není samozřejmě ještě ideální.

Kolik z fyzičky ještě chybí?

Já jsem ji nikdy neměl úplně skvostnou. (úsměv) Ono to není jen o fyzičce, spíš se potřebuju dostat do herního rytmu. I když se v přípravě cítím fyzicky dobře, zápasové tempo chybí.

Během pauzy jste si zkusil také roli asistenta trenéra. Chytlo vás to? Byla by to cesta do budoucna?

Neřekl bych, že se mi otevřela nějaká cesta. Já jsem se při svém zranění přidal k manželce a na Slavii VŠ Plzeň trénuji malé holky, kde máme i naši dceru. Jsme tam ještě s Martinem Ládem. To mě naplňuje, teď mi to i chybí. Pere se to ve mně, jestli dcera a holky na Slavii, nebo pokračovat v kariéře.