Talent Plzeň Handball

Od loňského zranění si musel Jakub Tonar téměř rok počkat, než zase oblékne přes hlavu dres Talentu Robstav-M.A.T. Plzeň. Stalo se tak minulý pátek v německém Aue.

Už to bude skoro rok, co hrál Jakub Tonar ostrý zápas, loni v únoru se zranil při zápase v Karviné. Už na konci loňského roku byl několikrát na lavičce, ale do hry nezasáhl. Teď se konečně vrátil, minulý pátek odehrál skoro celý poločas v německém Aue (22:31).

Téměř 11 měsíců po osudném okamžiku. ""Byla to dlouhá doba,"" hlásil v týdnu Jakub Tonar. Teď v pátek se od 18.30 hodin těší na domácí odvetu s Aue. Hraje se v městské hale na Slovanech.

Jakube, jaké to bylo po tak dlouhé době si zase zahrát zápas?
Na tuhle chvíli jsem se hodně těšil, užíval jsem si to. Jsem rád, že jsem mohl naskočit zpátky, i když zatím šlo jen o přátelák. Doufám, že minuty budou postupem času přibývat, abych zase rychle nabral zpátky zápasovou praxi a získal jistotu. Uvidíme, jak to půjde dál.

Říkáte, jak moc jste se těšil zpátky na palubovku. Bylo těžké udržet se, abyste nic neuspěchal a nezačal moc brzy?
Já už jsem podobné zranění měl podruhé, takže jakmile mi doktoři sdělili diagnózu, úplně přesně jsem věděl, co mě čeká. Asi nejtěžší to bylo hned na začátku, kdy jsem si to musel srovnat v hlavě. Když jsem třeba potom v play-off seděl na tribuně a věděl, že klukům nepomůžu, to vám taky nepřidá.

Měl jste úplně černé myšlenky? Třeba i na předčasný konec kariéry?
Na chvilku mi to v hlavě naskočilo, že by to mohl být konec. Ale rychle jsem to odvrátil a prakticky hned jsem byl rozhodnutý, že se budu chtít vrátit. Byl jsem si jistý, že to zvládnu.

Co člověku v těžkých chvílích nejvíce pomáhalo?
Hlavně jsem se mohl opřít o rodinu, těm patří největší dík. Mám i skvělou přítelkyni, která v těch těžkých chvílích stála za mnou. A pak i celému týmu doktorů a fyzioterapeutů, kteří se o mě starali.

Probíhala léčba bez komplikací?
Musím to zaklepat, v podstatě ano. Jenom, když jsem po šesti měsících začal víc trénovat, koleno reagovalo na zátěž a otékalo. Tam byl tak měsíc nejistoty, ale dostal jsem do operovaného místa výživu a znovu mě to nastartovalo.

Kdy jste cítil, že už vám v návratu nic nezabrání?
Když už jsem se na podzim zapojil s klukama do tréninku, bylo to podstatně lepší. Od října jsem v plné zátěži. To už jsem věděl, že mě čeká jen poslední krůček. Kdy naskočím do zápasu, a to se stalo minulý pátek v Aue.

Dřív to nešlo?
Možná i jo, ale nechtěli jsme nic uspěchat. Měl jsem štěstí, že vedení klubu na mě nijak netlačilo a hned jsme si řekli, že to zkusím až po Novém roce. I trenér měl trpělivost, jelikož je to můj táta. (úsměv) Tím jsem to měl možná usnadněné, měl jsem čas se pořádně připravit. Teď už jen získat herní praxi, to asi ještě chvilku potrvá.

Operované koleno vás nijak neomezuje?
Tréninky absolvuju všechny s týmem a navíc jednou týdně dojíždím rehabilitovat do Prahy na kliniku docenta Koláře. Hodně komunikuji i s lékaři, snaží se, aby ta zátěž byla pořád kontrolovaná.